A jak jsem si ten večer třikrát převlékla punčochy.
Existují dva typy žen.
Ty, které řeknou:
„První rande? Přesně vím, co si vezmu.“
A jdou...
A pak jsou tu ty, co stojí nad vyhrabanou skříní a přemýšlí, zda vůbec někam jít, jako já.
Žena, která během dvou hodin:
- vyzkouší sedm outfitů (a přijde si, jak kdyby strojila sedm trpaslíků do dětského představení O Sněhurce)
- třikrát si převlékne punčochy (a přemýšlí, proč proboha jich nemá doma více)
- čtyřikrát si sundá podprsenku (protože jedna škrtí, druhá se nehodí pod tričko, z třetí leze fald a čtvrtá je zapraná)
- a dvakrát vážně zvažuje, že si místo randění pořídí deset koček, teplou deku a předplatné kriminálek.
A upřímně?
Ty kočky mi v tu chvíli připadaly jako emočně stabilnější varianta.
„Hlavně buď svá.“ Nejvíc fascinující rada v historii randění.
„Buď svá.“
Jenže… která verze mě?
Která?!
Ta:
- co doma jí těstoviny přímo z hrnce a nad dřezem?
- co má tři osobnosti podle fáze cyklu a sama neví, která se zrovna objeví?
- co se dokáže tvářit sexy první dvě skleničky prosecca… a po třetí se směje jako divoký lachtan a plácá rukama do stolu?
Stála jsem tehdy před skříní a poprvé v životě zažila skutečné ženské trauma a krizi osobnosti.
Nemám co na sebe.
A ne takové to klasické: „Haha, ženy a plná skříň.“
Ne.
Já se sama sobě nelíbila ani v jednom jediném kusu oblečení.
Každý outfit měl nějakou energii:
- „účetní po rozvodu“
- „učitelka občanky na třídních schůzkách“
- „HR oddělení zakazuje vztahy na pracovišti“
- nebo moje osobní favoritka: „žena, která říká slovo ‚mňaminka.“
Panika - pár hodin do rande
A pak přišla ta fáze.
Ta nejhorší.
Sedíte na posteli obklopená oblečením, které vám je malé a ani nevíte, proč ho tam ještě skladujete a najednou vás napadne:
„Půjdu tam vůbec?“
Protože realita je: člověk, který se z nervů pětkrát převlékne a zpotí ještě před odchodem z bytu, i když se právě hodinu sprchoval.
A hlavně… Pak přijde ta poslední, ránu zasazující myšlenka...
Co když se mu nebudu líbit?
Holčičí tajemství outfitu na rande
A to byl čas, vyhlásit nouzový stav a svolat “radu starších”.
Moje kolegyně.
Ženy, které si mě vzaly do parády už v práci a odmítaly mě pustit do společnosti v mých „bezpečných outfitech“, které vypadali, jako bych šla reklamovat mixér.
„Pošli fotku co si chceš vzít na sebe.“
Během tří minut přišlo:
- „To ne.“
- „Vypadáš jak na poradu.“
- „Kam jdeš? Na rande nebo vyřizovat hypotéku?“
- „Ten cardigan okamžitě sundej. Nepečeš štrůdl pro návštěvu.“
- „Potřebujeme, aby tě chtěl svléknout, ne požádat o potvrzení o příjmu.“
- „Jestli si vezmeš ty boty, jedeme k tobě osobně!“
- „Chlap musí mít pocit, že tě chce znovu vidět. Ne že mu jdeš vysvětlit podmínky spoření“
A tak začala krizová módní intervence.
První randící outfit Punčochové dámy
Nakonec vyhrála:
- černá sukně do pasu
- jemná krémová halenka
- černé puntíkované punčochy
- podpatky, ve kterých jsem chodila jako čerstvě narozené žirafě
„Hlavně se v tom musíš cítit dobře.“
A já přemýšlela, jestli se někdo v historii lidstva někdy cítil dobře v botách, ve kterých musí sestupovat obrubník stylem „bokem a s modlitbou“.
Ale něco se změnilo.
Holky mě neoblékly jen do outfitu. Oblékly mě do sebevědomí.
Do pocitu:
„Jo. Jsi nervózní. Ale stejně budeš krásná.“
A není to o tom, že si nemůžu dovolit dorazit “svá” v pohodlném oblečení, ale že jsem svá teď a tady, v padnoucím a dechberoucím...
A to je přesně ten moment, kdy se z ženy stává nebezpečná bytost.
Když ví, že i tohle, jsou přeci ty krásné věci, které můžeme využít.
A jak to dopadlo?
Přišla jsem pozdě. Samozřejmě.
Protože žena, která i po hodině hrabání ve skříni, deset minut vybírá rtěnku na callu s kamarádkami, prostě nemůže přijít včas.
Stál s rukama elegantně v kapse na rohu ulice.
Usmál se.
A první, co řekl?
„Ty jo… ty punčochy jsou boží.“
A já v tu chvíli věděla dvě věci:
1. že bez těch holek bych stála naproti němu v cardiganu, svírala kabelku jak daňové přiznání a tvářila se, jako když právě končí fiskální rok.
2. že problém nikdy nebyl v tom, jak vypadám, ale v tom, že jsem nikdy na sobě neměla to, v čem bych se dokázala usmát zpátky.
A jak to pokračovalo?
Krásně.
Ale ne navždy.
Možná to byl jen jeden malý sen, který nakonec nevyšel.
Ale to první rande?
Plné smíchu, letmých dotyků a nervózních úsměvů?
To se opravdu povedlo.
Protože první rande nejsou o tom, že potkáte otce svých dětí.
První rande jsou o tom:
- že strávíte dvě hodiny v koupelně kvůli člověku, který přijde v džínách z roku 1998
- že analyzujete jednu zprávu s kamarádkami jak FBI profil vraha
- že přemýšlíte, jestli „haha“ znamená zájem nebo jen zdvořilost
- a že si v hlavě po deseti minutách konverzace zkoušíte jeho příjmení ke svému.
A kolik takových malých romantických eskapád ještě bylo?
Spousty.
A samozřejmě jsem si začala všímat jedné věci…
Muži podle znamení jsou na prvním rande úplně jiný živočišný druh.
Chcete abych se o své poznatky s vámi podělila?
Tak o tom zase příště...
