A jak jsem si ten večer třikrát převlékla punčochy.

Existují dva typy žen.
Ty, které řeknou:
„První rande? Přesně vím, co si vezmu.“
A jdou...

A pak jsou tu ty, co stojí nad vyhrabanou skříní a přemýšlí, zda vůbec někam jít, jako já.

Žena, která během dvou hodin:

• vyzkouší sedm outfitů (a přijde si, jak kdyby strojila sedm trpaslíků do dětského představení O Sněhurce)
• třikrát si převlékne punčochy (a přemýšlí, proč proboha jich nemá doma více)
• čtyřikrát si sundá podprsenku (protože jedna škrtí, druhá se nehodí pod tričko, z třetí leze fald a čtvrtá je zapraná)
• a dvakrát vážně zvažuje, že si místo randění pořídí deset koček, teplou deku a předplatné kriminálek.

A upřímně?
Ty kočky mi v tu chvíli připadaly jako emočně stabilnější varianta.

„Hlavně buď svá.“ Nejvíc fascinující rada v historii randění.
„Buď svá.“
Jenže… která verze mě?
Která?!

Ta:

• co doma jí těstoviny přímo z hrnce a nad dřezem?
• co má tři osobnosti podle fáze cyklu a sama neví, která se zrovna objeví?
• co se dokáže tvářit sexy první dvě skleničky prosecca… a po třetí se směje jako divoký lachtan a plácá rukama do stolu?

Stála jsem tehdy před skříní a poprvé v životě zažila skutečné ženské trauma a krizi osobnosti.

Nemám co na sebe.

A ne takové to klasické: „Haha, ženy a plná skříň.“

Ne.

Já se sama sobě nelíbila ani v jednom jediném kusu oblečení.

Každý outfit měl nějakou energii:

• „účetní po rozvodu“
• „učitelka občanky na třídních schůzkách“
• „HR oddělení zakazuje vztahy na pracovišti“
• nebo moje osobní favoritka: „žena, která říká slovo ‚mňaminka.“

Panika - pár hodin do rande

A pak přišla ta fáze.
Ta nejhorší.

Sedíte na posteli obklopená oblečením, které vám je malé a ani nevíte, proč ho tam ještě skladujete a najednou vás napadne:

„Půjdu tam vůbec?“

Protože realita je: člověk, který se z nervů pětkrát převlékne a zpotí ještě před odchodem z bytu, i když se právě hodinu sprchoval.

A hlavně… Pak přijde ta poslední, ránu zasazující myšlenka...
Co když se mu nebudu líbit?

Holčičí tajemství outfitu na rande

A to byl čas, vyhlásit nouzový stav a svolat “radu starších”.

Moje kolegyně.

Ženy, které si mě vzaly do parády už v práci a odmítaly mě pustit do společnosti v mých „bezpečných outfitech“, které vypadali, jako bych šla reklamovat mixér.

„Pošli fotku co si chceš vzít na sebe.“

Během tří minut přišlo:

• „To ne.“
  
• „Vypadáš jak na poradu.“
  
• „Kam jdeš? Na rande nebo vyřizovat hypotéku?“
  
• „Ten cardigan okamžitě sundej. Nepečeš štrůdl pro návštěvu.“
• „Potřebujeme, aby tě chtěl svléknout, ne požádat o potvrzení o příjmu.“
  
• „Jestli si vezmeš ty boty, jedeme k tobě osobně!“
  
• „Chlap musí mít pocit, že tě chce znovu vidět. Ne že mu jdeš vysvětlit podmínky spoření“
  

A tak začala krizová módní intervence.

První randící outfit Punčochové dámy

Nakonec vyhrála:

• černá sukně do pasu
  
• jemná krémová halenka
  
• černé puntíkované punčochy
  
• podpatky, ve kterých jsem chodila jako čerstvě narozené žirafě
  

„Hlavně se v tom musíš cítit dobře.“

A já přemýšlela, jestli se někdo v historii lidstva někdy cítil dobře v botách, ve kterých musí sestupovat obrubník stylem „bokem a s modlitbou“.

Ale něco se změnilo.

Holky mě neoblékly jen do outfitu. Oblékly mě do sebevědomí.

Do pocitu:
„Jo. Jsi nervózní. Ale stejně budeš krásná.“

A není to o tom, že si nemůžu dovolit dorazit “svá” v pohodlném oblečení, ale že jsem svá teď a tady, v padnoucím a dechberoucím...

A to je přesně ten moment, kdy se z ženy stává nebezpečná bytost.

Když ví, že i tohle, jsou přeci ty krásné věci, které můžeme využít.

A jak to dopadlo?

Přišla jsem pozdě. Samozřejmě.
Protože žena, která i po hodině hrabání ve skříni, deset minut vybírá rtěnku na callu s kamarádkami, prostě nemůže přijít včas.

Stál s rukama elegantně v kapse na rohu ulice.

Usmál se.

A první, co řekl?

„Ty jo… ty punčochy jsou boží.“

A já v tu chvíli věděla dvě věci:

1. že bez těch holek bych stála naproti němu v cardiganu, svírala kabelku jak daňové přiznání a tvářila se, jako když právě končí fiskální rok.

2. že problém nikdy nebyl v tom, jak vypadám, ale v tom, že jsem nikdy na sobě neměla to, v čem bych se dokázala usmát zpátky.

A jak to pokračovalo?

Krásně.

Ale ne navždy.

Možná to byl jen jeden malý sen, který nakonec nevyšel.

Ale to první rande?
Plné smíchu, letmých dotyků a nervózních úsměvů?

To se opravdu povedlo.

Protože první rande nejsou o tom, že potkáte otce svých dětí.

První rande jsou o tom:

• že strávíte dvě hodiny v koupelně kvůli člověku, který přijde v džínách z roku 1998
  
• že analyzujete jednu zprávu s kamarádkami jak FBI profil vraha
  
• že přemýšlíte, jestli „haha“ znamená zájem nebo jen zdvořilost
  
• a že si v hlavě po deseti minutách konverzace zkoušíte jeho příjmení ke svému.
  

A kolik takových malých romantických eskapád ještě bylo?

Spousty.

A samozřejmě jsem si začala všímat jedné věci…

Muži podle znamení jsou na prvním rande úplně jiný živočišný druh.

Chcete abych se o své poznatky s vámi podělila?

Tak o tom zase příště...