Všechny začátky jsou těžké.

A o to víc, když začíná nové životní období.

Kdepak puberta. Skončit střední školu, osamostatnit se, najít si práci a začít být „platným členem společnosti“ — to je teprve něco!

Nevím, jak vy, ale já v tom byla ztracená.
Dnes to vidím jasně.

Tehdy?

Byla jsem plná naděje. Plná ideálů.
Takových těch čistých, nezkažených, co ještě nevědí, co je vyhoření.

Ach, ty sladké ideály.
Jak se mi po nich někdy stýská.

Moje autentické odpovědi na pohovorech, protože jsem netušila, co se ode mě čeká.
Moje naděje po každém „určitě se vám ozveme“.
Můj pocit, že tentokrát to vyjde.

A pak tu byl outfitový vývoj. Pohovor po pohovoru.

Upřímně?
Nejraději bych své tehdejší já vzala na pořádný shopping, objala ho a řekla:
„Pojď, já ti poradím.“

Móda na pohovory

Nepadnoucí kalhoty.
Černá podprsenka pod bílou halenkou.
Šlapání si na nohavice.
Lem punčoch vykukující z lodiček bez špiček.

A noční můra všech nočních můr…

Oko na punčoše.
Pět minut před pohovorem.

Ten den nemohl začít hůř. Už od rána padal chleba namazanou stranou dolů. Respektive — namazanou stranou na moje kalhoty.

Na převlékání nebyl čas.
Na hledání náhradního outfitu už vůbec ne.

Vyprázdnila jsem skříň jako hraboš před zimou. Všechno bylo zmuchlané. Všechno bylo špatně.

Nakonec sukně. Černé punčochy. Ty, které jsem na sebe natáhla tak tak — rozkrok někde v půlce stehen (ano, i to se stává).

Zpocená jsem dosedla do tramvaje, která mi málem samozřejmě zavřela dveře před
nosem. Rozepnula jsem bundu, počítala minuty do začátku pohovoru… a pak to přišlo.

Ten tichý moment, kdy jen polknete a víte, že je zle.

Suchý zip od bundy se zachytil o silonky s přesností odstřelovače.

Co s okem na punčoše?

Sedět na pohovoru v bundě?
Držet si ruku celou dobu na stehně a vypadat podezřele?
Maskovat to kabelkou?
Během třiceti sekund najít obchod s lakem na nehty?

Zoufale jsem punčochy vytahovala výš, aby oko zmizelo pod sukní. Do budovy jsem vešla s kabelkou připlácnutou na stehně jako štítem.

Long story short?

Během pohovoru si oko zase našlo svoji cestu na světlo.

A v tu chvíli se stalo něco zvláštního. Přestala jsem bojovat.

Usmála jsem se. Odpovídala bez stresu. Smála se.

Protože když už prohrajete bitvu s punčochami, nemáte co ztratit. Odcházela jsem s jistotou, že se mi neozvou.

Druhý den zazvonil telefon.

„Tak kdy můžete nastoupit?“

A tady… tady to celé začalo.
Ale o tom zase příště.

A co jsem se o okách na punčoše mezitím naučila?

Tipy jak na oko na punčoše

Za ty roky jsem pochopila jednu věc:

Punčochy jsou jemné.
Stejně jako ženy, které je nosí.
I když na první pohled mohou působit nezničitelně.

Na co si dát pozor:

• suché zipy
• ostré hrany stolů
• zipy na kabelkách
• prsteny a ostré nehty

Když už se oko objeví:

• zespodu můžete nalepit průhlednou náplast nebo kousek čiré lepenky — zastaví šíření
• u silnějších punčoch může pomoct i lepidlo na textil nebo bezbarvý lak na nehty
• pokud je jen povytažené vlákno, zkuste kartáček na řasy — jemně po směru vláken

A hlavně?

Nenechte si kvůli němu vzít sebevědomí.

Protože někdy to, co rozhoduje, není dokonalý outfit.
Ale to, jak se v něm cítíte.

A možná právě tehdy se začala rodit…

Punčochová dáma.
Vaše M.